Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
 

Lucinka a její  život s námi

VOZATAJSTVÍ
! Vítejte koňáci !

     

                    Zaučování mladého koně v tahu    

Snad každý z milovníků koní alespoň tuší, jak zhruba přivyknout koně na nošení sedla a později i jezdce, ovšem málokdo ví, jakým způsobem naučit mladého koně tahat vůz či kočár. Aby se z mladého koně stal dobrý tažný kůň, musíme k jeho výcviku přistupovat klidně a trpělivě tak, aby k nám kůň získal nejen potřebnou důvěru, ale také aby ho jeho budoucí práce těšila. Pojďme si tedy alespoň trochu přiblížit, jakým výcvikem musí takový kůň projít...
 
 
                                                                                                                 
Začínáme s výcvikem...

Zaučování koně probíhá v několika etapách, které nastávají po úspěšném výcviku na 17 metrů dlouhé dvojité lonži. Nejdříve by se měl kůň pomalu seznámit s vozem. Vůz je tažen „učitelem" neboli starším spolehlivým koněm, který je zapřažen po levé straně. Mladý kůň se zapřahá vždy na stranu pravou a cvičitel ho pro jistotu vede na vodítku, které se připne k obnosku. Kůň si tak v klidu začne zvykat na novou, pro něj zatím nezvyklou situaci a na povely vozky. Důležité je jištění pohyblivých vah - k rozporkám se připnou postraňky, které se u „učitele" pevně přivážou. Pokud bychom postraňky neuvázali, při každém zatáhnutí či zrychlení pohybu „učitele" by mohly mladým koněm trhnout dozadu a vylekat ho. Nejdříve se kůň učí chodit v pomalém kroku, protože si musí zvyknout na zvuk vozu za sebou. Tato část výcviku se většinou provádí v prostorném výběhu, nebo na klidných cestách, kde není žádný provoz. Zpočátku je také dobré vyvarovat se jízdě na těžkém povrchu. Postupně se začne zvyšovat tempo i požadavky na koně. Jelikož plece mladého koně ještě nejsou zatím zvyklé na dlouhodobý tlak, cvičitelé doporučují výcvik přerušit několika přestávkami. Po skončení každého tréninku nezapomeneme koně pochválit a pečlivě prohlédnout, zda nedochází k tvoření oděrek. Pro zaučování v tahu se nejlépe hodí vůz „break", což je vysoký těžší vůz, který je určen především k výcviku.

 

Vykročení se spřežením

 

Až kůň získá potřebné dovednosti a zkušenosti, bude nám ke správnému vykročení stačit pouze lehké zkrácení opratí, čímž si vozka získá pozornost koně a přiměje ho i k překusování, neboli žvýkání udidla. Po odbrzdění vozu se opratě povolí a tak kůň dostane signál k chůzi. Pokud je kůň nepozorný, musíme se současně s povolením opratí lehce dotknout bičem jeho kohoutku. Velice důležité je používání hlasu, protože tak lze u vícespřeží snadno vyrovnat rozdílný temperament zapřažených koní. Pozor, vykročení by nikdy nemělo být doprovázeno prudkým trhnutím opratí nebo jejich plácnutím po zádech. Prudké prásknutí opratí viděl asi každý z nás ve filmech a tak nejspíš nikoho nemohlo ani napadnout, že je takový povel nežádoucí. Lekavý kůň totiž ze strachu o hubu vykročí ukvapeně a jeho důvěra ve vozku je ta tam, což je silničním provozu velice nebezpečné. Pracovní koně často trpí poměrně nebezpečným zlozvykem, a to předčasným vykročením bez povelu vozky, který nasedá do vozu nebo ještě nedosedl na kozlík, nemůže tedy mít nad spřežením žádnou kontrolu.

 

Výkony v tahu

Výkon zapřaženého koně je ovlivněn mnoha faktory:

  • konstrukcí a hmotností vozu;
  • terénními podmínkami;
  • vlastnostmi a mohutností koně;
  • konstrukcí postroje;
  • způsobem zapřažení;
  • zvoleným tempem.

 

Jeden kůň utáhne maximálně 1 000 kg, pravidelně zapřahaný trénovaný kůň ale i více. Obecně se k výpočtu výkonu koně v tahu používá dvojnásobek hmotnosti tažného koně.

 

Druhy vozů a kočárů

                                                                                                 
Dříve než se dostaneme k jednotlivým druhům kočárů a vozů, bychom se měli nejprve seznámit s celkovou konstrukcí vozu a jeho důležitých součástí. Konstrukce vozu se obecně dělí na korbu a podvozek, který významně ovlivňuje jízdní vlastnosti vozu.

 

 

 

 

 

Bezpečný vůz má svá další specifika:

  • přední kola by měla být menší než zadní
  • pérování přečnívá a tím šetří síly koně vobtížném terénu
  • vůz by měl mít co nejnižší možnou hmotnost
  • vůz by měl mít co nejkratší možnou velikost
  • velikost a hmotnost musí být vyvážené smohutností koně

 

Korba vozu

 

V korbě vozu sedí vozka i další osoby, proto by měla být jejich místa k sezení nejen bezpečná, ale i stabilní, aby došlo k vyvážení těžiště. Právě na tomto místě se nachází brzdy a světla, které jsou předepsané zákonem. Korba vozu může být také chráněna střechou, nebo zcela otevřena. Vnitřní vybavení vozu závisí na účelu jeho použití. Velice důležité je umístění kozlíku, který by měl být vyvýšen tak, aby měl vozka lepší přehled nad spřežením i ostatním provozem.

 

Tažné zařízení

Tažné zařízení je umístěno přirozeně v přední části vozu a je upevněno před a na konstrukci přední nápravy. Systém tažného zařízení se liší u kočárů  i u těžkých vozů. Přední náprava se skládá z vah, které se liší dle způsobu svého užívání. Pevné váhy, které se používají u kočárů jsou vhodné pro rovinaté terény, zatímco pohyblivé váhy se hodí spíše pro těžký terén - proto jsou určeny pro těžké vozy.

 

Druhy vozů a kočárů

Již dříve jsme se seznámili s anglickým a uherským typem spřežení, jejichž vlastnosti se promítají i do výběru kočárů a vozů. Které to tedy jsou?

 

  • anglický typ vozu řízený majitelem (např. dogcart)
  • anglický typ vozu řízený profesionálním kočím (např. viktoria)
  • uherský typ vozu (tzv. „juckerský vůz")
  • vozy pro pracovní spřežení (např. lovecký kočár)
 

Nejpoužívanější typy vozů a kočárů

  • dogcart
  • kočár pro rekreační využití neboli tréninkový kočár
  • víceúčelový kočár
  • maratonový kočár
  • lovecký vůZ
  • sáně
  • krytý vůz

 

 

Typ vozu či kočáru se vždy volí podle účelu spřežení, typu terénu a klimatických podmínek.

 

Historie zapřahání koní

Nejstarší kreslené i psané svědectví o využívání koní jako tahounů pocházejí z 2. tisíciletí před naším letopočtem a byly objeveny v pohraničí mezi východní částí Malé Asie a severním územím Sýrie. Kolébkou zápřahu je tedy starý Orient.
 
 
                                                                 

Předchůdce dnešních vozů

 

Předchůdcem obyčejného dvoukolového vozíku pro jednoho koně, tak jak ho známe dnes, je smyk tvořený dvěma tyčemi spojenými ve tvaru písmene „A". Tyče se pokládaly koni přes hřbet překřížené či svázané, a konce tyčí klouzaly po zemi. Tato jednoduchá konstrukce nejenže znepříjemňovala koni pohyb, ale brala především velké množství energie.

 

Dalším krokem byl vynález smyku s jařmem, který byl určen pro dva koně. Skládal se z dlouhých žebřin, na jejichž začátku byla připevněna široká příčka, kterou měl kůň položenou na prsou. Ani tento vůz samozřejmě nebyl bez chyby - žebřiny s nákladem se nacházely mezi zvířaty a jejich konce opět klouzaly po zemi, což koně velice znervózňovalo.

 

Vynález kola

 

Zlom přišel až s vynálezem kola, která se připevnila na konce klouzajících tyčí a svým pohybem koni značně ulehčila práci. Zapřahání koní na rozdíl od ježdění vyžadovalo dlouhý výcvik a správné technické řešení, což vede k názoru, že v sedle se začalo jezdit daleko dříve. A opravdu, na koni se začalo jezdit už tisíc let před prvními pokusy o zapřažení, ačkoliv technika zápřahu se zdokonalovala daleko rychleji.

 

Spřežení se dostává do Evropy...

 

Koňské spřežení se těšilo velké oblibě především v Egyptě a starém Řecku, a to již v době před naším letopočtem. Další rozvoj zapřahání nastal ve starém Římě, kde byli koně zapřaháni do quadrigy, neboli dvoukolového válečného vozu.

 

Vynález chomoutu

 

Starověké vozy, ať už určeny pro přepravu nákladu, nebo k použití v boji, byly vyhrazeny jen nejvyšším společenským vrstvám, o čemž svědčí dopis správce paláce Badchilima v Mali slavnému vládci Chammurapimu. Ostatně právě Číňané jsou také vynálezci prvního chomoutu.

 

Později se vyvinuly typy těžkých vozů pro přepravu těžkých nákladů a lehké vozy pro přepravu osob. Došlo k dalšímu zdokonalování postrojů i vozů.

 

Pokud si zahrajeme na historiky, pro které běh několika století neznamená téměř nic J, dostaneme se do 19. století k vynálezu prvního automobilu. Ačkoliv se to dnes nezdá, automobil je vlastně posledním, ovšem samostatně jezdícím stadiem pohodlného a elegantního kočáru.

 

Po skončení 2. světové války neztratil sice zápřah svůj půvab, ale svůj význam (až na drobné výjimky) bohužel ano. Mohutné chladnokrevníky na polích nahradila těžká moderní technika a díky prudkém rozvoji motorismu se i ze silnic vytratili ušlechtilí koně zapřažení do elegantních kočárů, takže se se spřežením setkáváme dnes již pouze na stále populárnějších vozatajských soutěžích a přehlídkách, či při poutavých projížďkách kočárem historických center velkých měst...

 

Druhy spřežení


                                                                   
Tento pojem znamená určitou kombinaci typu koně, postrojů a konstrukce vozu. S tím vším souvisí i oblečení vozky a přísedícího, který by měl být přizpůsoben zvolenému stylu spřežení. Pro jakýkoliv styl je samozřejmě vhodný i klasický jezdecký úbor. V Evropě je rozšířen především anglický a uherský styl spřežení. Tyto druhy si také podrobně popíšeme, existují ovšem i další...

Anglické spřežení

Anglický styl spřežení je elegantní a reprezentativní, proto se také používají elegantní mohutní karosiéři jako jsou oldenburští nebo kladrubští koně, kteří mají pokud možno stejnou velikost i zbarvení. Postroj bývá proveden nejčastěji v černé barvě. Jezdec bývá oblečen v černém nebo šedém obleku, který je doplněn černou buřinkou či šedým cylindrem. Přísedící je oděn v livreji.

Uherské spřežení

Uherský styl je temperamentnějšího rázu, proto jsou používání i temperamentní koně, jako jsou lipicáni nebo arabští koně. Velikost koní by měla být stejná, ale jejich barva může být rozdílná. Postroj je bohatě zdobený, spřežení nepůsobí tedy tak elegantně, za to ale zajímavěji. Vozka je oděn ve sportovním obleku s kloboukem, přísedící má maďarský národní kroj.

Oba druhy spřežení se dělí na reprezentativní a pracovní styl. Reprezentativní styl poznáme podle nákladných a bohatě kovaných postrojů a noblesních kočárů. Pracovní styl se vyznačuje jednoduchostí a dřevěnými vozy.

Ruské spřežení

Používá se hlavně ve východních oblastech a je známé jako „ruská trojka". Tento typ je zajímavý tím, že koně po stranách cválají, zatímco prostřední kluše.

Americké spřežení

Tento styl vychází z anglického spřežení a můžeme se s ním setkat i v České republice.

Počet zapřažených koní může být různý a koně mohou být i různě seřazeni. Nejčastěji se setkáme s dvojspřežím klasickým nebo tandemovým nebo čtyřspřežím. Některé typy spřežení se dnes používají pouze při přehlídkách a show, jako je například „quadriga" - dvoukolový římský válečný vůz.

 

Zapřahání koní


                                                                                   
Jaké existují typy postrojů a z čeho se skládají, či jak vůbec koně postrojit již víme. Nyní se ale seznámíme se správným způsobem zapřahání, který se v dnešní době řídí podle uherské, německé a anglické metody. Nejpoužívanější je ovšem metoda německá, proto se později lépe seznámíme právě s ní. Nejprve si ale řekneme, jak koně zapřáhnout.

Zapřahání

Tato procedura by měla vždy probíhat uvážlivě, klidně a vždy ve stejném pořadí - koně si tak lépe zvyknou a nebudou trpět zbytečnou nervozitou. Vůz by měl vždy stát připraven se zataženou brzdou a kůň by k němu měl opatrně zacouvat. Nejdříve se zapíná vnitřní oprať do udidla náručního koně a poté vnější k udidlu druhého koně. Opratě se sepnou, smotají do krátkých smyček a zastrčí pod řemen náhřbetníku. Poté se volně zapnou držáky, nejdříve ale ten vnitřní - až poté se zkracují na žádanou délku. Vypřahání probíhá přesně opačně.

Německá metoda zapřahání

Německý systém spřežení, který se vyvinul z anglické metody,  byl v Německu zaveden roku 1923 a řídí se podle něj jak soutěže spřežení, tak konstrukce vozů - proto je mezinárodně uznávaný. Zakladatelem této metody je Benno von Achenbach (1871-1936), který působil na dvoře císaře Viléma II. jako učitel vozatajství a právě on vymyslel tzv. „Achenbachovy křížovky" pro vedení dvojspřeží a čtyřspřeží. Německý systém se dodnes vyznačuje jednoduchostí, účelností, bezpečnostní a šetřením energie koní.

Základní znaky

1. Koně se řídí Achenbachovými křížovkami - jsou tedy vedeni křížovými opratěmi, jejichž přepnutím lze kdykoliv vyrovnat rozdíly v rychlosti a temperamentu koní.

2. Opratě se drží v levé ruce. Pravá ruka je volná k pozdravu, brzdění, ukázání směru jízdy či použití biče.

3. Svislé držení opratí umožňuje provádění menších obratů pouhým otočením zápěstí. Pozor, opratě nesmí nikdy rukama prokluzovat, protože by mohlo snadno dojít ke ztrátě kontroly nad spřežením.

 

Držení opratí

Během jízdy by měly být opratě drženy v levé ruce. Levá  oprať je umístěna v dlani směrem přes ukazováček, pravá skrz prostředníček a prsteníček. Tyto prsty spolu s malíčkem se zavřou a tím vznikne pevný úchop. Předloktí a paže by měly svírat pevný úhel, přičemž délka opratí musí přesně odpovídat délce koní.

Používání biče

Bič je pomůckou pro pobízení a shromáždění koně, je tedy srovnatelný s pomůckami sedem a holeněmi. Během jízdy by měl vozka držet bič vždy v pravé ruce, aby nerušil hubu koně. Bičem se dávají také znamení ostatním účastníkům silničního provozu. Používání biče má svá pravidla - s bičem se nikdy nepráská zbytečně, nešermuje se s ním a především se jeho moci nezneužívá! Trestající šlehnutí smí mířit pouze na lopatky, které nejsou tolik citlivé.

Pravidla vozatajských soutěží

Dostavníky,
kočáry, fiakry, drožky nebo povozy a s nimi formani jedoucí
od města k městu. Koňská spřežení všeho druhu tvořila
dříve běžný kolorit „hustého silničního" provozu. Časem
se však kočí sedící na kozlíku a práskající bičem
přestěhoval ze silnic do historických knih a filmů, i když ne
tak docela.

Závody spřežení přivádějí na sportovní kolbiště opět kočáry a koně, tentokrát však především proto, aby v napínavých soubojích předváděli jednotliví soutěžící své mistrovství

Závody spřežení jsou jednou ze sportovních jezdeckých disciplín, provozovaných pod hlavičkou České jezdecké federace. Ta také vydává pravidla, kterými se tato atraktivní sportovní disciplína řídí. Aktuální a platné vydání pravidel platí od 1. dubna 2005 a je obsahovým překladem mezinárodních pravidel FEI Rules for Driving Events, platných od 1. ledna 2005, přičemž nepřeložené odstavce a přílohy, které jsou uvedené v obsahy jen svými názvy netvoří součást pravidel ČJF.

Pravidla jsou členěna do čtyř základních kapitol a to těchto:

 

Kapitola I - Obecná ustanovení

Kapitola II - Zkouška A - Drezúra

Kapitola III - Zkouška B - Maraton

Kapitola IV - Zkouška C - Překážková jízda

 

Pravidla jsou dále doplněna přílohami, kterých je celkem devatenáct. Mezi těmito přílohami je i Kodex chování. V přílohách jsou také podrobně popsány jednotlivé drezurní úlohy, jejich součástí jsou i pravidla maratonu s pěti úseky nebo popisy jednotlivých překážek pro překážkovou jízdu.

Kapitola I - Obecná ustanovení upravuje základní organizační rámec závodů spřežení. Ty se člení na kategorie podle typu spřežení, takže soutěže se pořádají pro tyto kategorie:

 

Koně - jednospřeží

Koně - dvojspřeží

Koně - tandem

Koně - čtyřspreží

Pony - jednospřeží

Pony - dvojspřeží

Pony - tandem

Pony - čtyřspřeží

 

Pro zařazení do kategorie koně či pony je rozhodující výška koně, kůň menší než 148 cm bez podkov nebo 149 cm s podkovami se účastní soutěže jako pony.

Obecná ustanovení také obsahují i článek, který upravuje technické parametry kočárů, kdy pravidla například zakazují vybavení pneumatikami.

Kapitoly II, III a IV upravují jednotlivé soutěžní zkoušky závodů spřežení.

Zkouška A - Drezúra má za cíl posoudit klid, pravidelnost chodu, soulad, kmih, plynulost, lehkost a uvolněnost pohybu a správnou ohebnost koní při pohybu. Hodnotí se též styl soutěžícího, přesnost a jeho celkový vliv na spřežení a kompletní předvedení spřežení.

Tato zkouška se skládá z jednotlivých drezurních úloh, které jsou popsány v přílohách pravidel. Pravidla mimo jiné předepisují i to jak má vypadat úbor soutěžích. Sako, zástěra, pokrývka hlavy a rukavice jsou pro soutěžícího povinné, přičemž je dovoleno oblečení proti dešti.

Zkouška B - Maraton má za účel prověřit kondici, vytrvalost a trénovanost koní či pony a spolu s tím i zručnost, smysl pro tempo a jezdecké umění soutěžícího.

Tato zkouška je základní zkouškou závodů spřežení. Trať maratonu se skládá ze tří nebo pěti úseků. Při maratonu, který má tři úseky je pro prostřední úsek předepsaným chodem krok, v prvním a třetím úseku může být chod libovolný, pro každý úsek je pak předepsaná povolená rychlost. Celková délka všech úseků nesmí přesáhnout sedmnáct kilometrů. Na trati jsou rovněž umístěny překážky, které mohou být přírodní i umělé, minimální počet je šest, maximální osm.

Zkouška C - Překážková jízda, smyslem této zkoušky je ověřit způsobilost, poslušnost a obratnost koní či pony po maratonu a zručnost a jezdecké mistrovství soutěžících.

Pravidla v této kapitole popisují jednotlivé překážky a způsob hodnocení soutěžících.

Vlastní soutěže spřežení jsou pořádány buď jako vícedenní, kdy jsou zkoušky rozloženy do více dnů, nebo jako zkrácená kompletní soutěž, kdy se všechny zkoušky s upravenou délkou uskuteční v jeden den.

Závody spřežení mají i svoji halovou mutaci. V tomto případě představují halové soutěže víceméně kombinací překážek maratonového typu a překážkové jízdy.

Jak vidno i z tohoto stručného souhrnu, soutěže spřežení jsou divácky atraktivní disciplinou a každý závod má svoji neopakovatelnou atmosférou.

Podrobné a úplné znění pravidel spřežení je umístěno na stránkách České jezdecké federace. http://www.cjf.cz/pravidla.aspx.

 

                                                                Tak ať se práší za kočárem!

 

TOPlist
 Vytvořeno službou WebSnadno.cz  |  Nahlásit protiprávní obsah!  |   Mapa stránek