Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
 

Lucinka a její  život s námi

ANGLICKÉ JEŽDĚNÍ
! Vítejte koňáci !

       

                         Proč je důležité mít paty dole?

 
                                                                                       
Pakliže také patříte k populaci, jež propadla kouzlu koňských čtyřnožců, a toužíte spatřit okolní luhy a háje z koňského hřbetu, dozajista vás nemine pár výcvikových lekcí. A během těchto hodin téměř jistě budete od svého trenéra slýchat následující frázi - paty dolů, palce nahoru!

Ale vždyť je přece máte dole, o nic jiného se celou lekci nesnažíte. Přestože se zdá, že za pomoci gravitačního zákona je udržení pat směrem k zemi věcí jednoduchou až samozřejmou, opak je pravdou. Pro obyčejného smrtelníka, neprovozujícího žádný podobný sport, se jedná o pohyb dosti neobvyklý, jelikož obyčejně směřují naše palce dolů, nikoliv nahoru. Z toho vyplývá, že když se pak na koni snažíte patu snížit, dosáhnete tím většinou akorát křečovitosti a vyvedení sebe sama z rovnováhy.

 

Zkuste tedy místo neustálého křečovitého tlačení pat k zemi, kdy se obvykle soustředíte pouze na ně, a zapomínáte tak na spoustu jiných důležitých věcí, prostě spustit svou váhu dolů. Neopírat se špičkou o třmen, ale dostat váhu na patu. Pokud se vám to podaří, bude úplně stačit, když ji budete mít ve vodorovné poloze, nebo jen lehce dolů, nemusíte ji mít prošláplou až na zem.

 

Pamatujme, že ideální pozice je mít ucho, rameno, loket, kyčel a patu v jedné svislé přímce. Když budete paty tlačit silou k zemi, a necháte tak váhu spočinout na bříškách prstů, tuto linii úplně narušíte. Když necháte váhu spadnout na paty, zůstanete uvolněni, a váš sed bude pevnější, bezpečnější a pohodlnější.

 

Kdo někdy lyžoval, jezdil na snowboardu, či dělal bojové sporty, kde je potřeba udržení těžiště u země, jistě už zná postup, jak s těžištěm pracovat a posunovat ho dopředu a dozadu dle potřeby.

 

Pomoc ovšem máme i pro toho, kdo práci s těžištěm nezná. Sed, jaký zaujímáte na koni, si můžete snadno vyzkoušet i na zemi, a odhalíte tak spoustu chyb a nejasností. Rozkročte se na šíři ramen, nebo o trochu více, a klesněte tak, aby vaše kolena byla v úhlu třiceti stupňů. Nyní zkuste přenést svou váhu na bříška prstů. Pravděpodobně za chvíli ztratíte rovnováhu a zvrhnete se zpět.

 

Když sedíte v sedle, je možné, že ztracenou rovnováhu zkoušíte vyrovnat záklonem těla, což ovšem zapříčiní tah za otěže. Koni tak způsobíte bolest, svůj sed nevyrovnáte a opět budete strnulí. Pokud posunete svou váhu na paty, nejen, že se vám bude sedět mnohem lépe a budete uvolněnější, a i v případě, kdy se budete chtít postavit do třmenů, stále budete udržovat správnou svislou linii rameno kyčel pata a váš sed bude stabilní.

 

Pokud máte problémy s ohýbáním lýtkového svalu, jehož správná funkce je bezpodmínečně potřeba pro správnou pozici paty, pak:

 

  • se ujistěte, že máte správnou obuv. Tuhé boty nebo mini chapsy tlačící na přední část kotníku mohou snižování pat dost ztížit.

  • Neméně důležitá je správná délka třmenů, když povolíte nohu dolů, třmen by vás měl bouchat do kotníku. Výjimkou jsou drezurní a skokoví jezdci, kteří mají třmeny buď prodloužené, nebo naopak hodně zkrácené.

  • Protahujte a posilujte své lýtkové svaly.

 

Využijte každé volné chvilky, a i ve městě či v zaměstnání, například při čekání na schodech či na obrubníku, tlačte paty dolů a protahujte svalstvo...

Zkoušky základního výcviku jezdce


Chceme-li se jízdě na koni věnovat na úrovni co nejvyšší, nebo dokonce sportovní, nezbývá nám, než si opatřit jezdeckou licenci udělovanou Českou jezdeckou federací, která v České republice zaštiťuje jezdecký sport. Tato jezdecká licence nám umožní účastnit se jednotlivých akcí pořádaných Českou jezdeckou federací, což je určitě vynikající příležitost pro všechny, kteří mají soutěživého ducha a chtějí konfrontovat své jezdecké umění nebo i výkonnost svého koně s ostatními aktivními milovníky jezdeckého sportu.

 

Cesta k získaní jezdecké licence vede přes zkoušku základního výcviku jezdce. Touto zkoušku prověřuje Česká jezdecká federace způsobilost uchazeče o jezdeckou licenci. Úspěšné složení této zkoušky je tak základní podmínkou pro obdržení jezdecké licence. Co tedy vlastně zkouška základního výcviku jezdce obnáší?

 

Co nás při zkoušce základního výcviku jezdce čeká?

Několik úvodních slov věnujme však organizaci jezdeckého sportu u nás. Jezdecký sport, jak už bylo řečeno, organizuje a řídí Česká jezdecká federace. Ta pořádá i jezdecké závody v jednotlivých disciplinách, kterých se lze zúčastnit právě pouze s jezdeckou licencí.

 

Česká jezdecká federace zajišťuje i zkoušku základního výcviku jezdce. Vlastní obsah a průběh zkoušky základního výcviku je podrobně a ovšem také i závazně upraven příslušným předpisem vydaným Českou jezdeckou federací.

 

Po tomto všeobecném úvodu se tedy seznamme s konkrétními nástrahami, které nás čekají na případné cestě vedoucí k získaní vytoužené jezdecké licence.

 

Podmínkou první a základní je členství v jezdeckém klubu, nebo stáji, která je evidovaná Českou jezdeckou federací, bez splnění této základní podmínky není možné ucházet se o jezdeckou licenci.

 

 

 

 

 

 

Další podmínky jsou odvozeny od toho, o jakou jezdeckou licenci se chceme ucházet. Česká jezdecká federace totiž člení jezdeckou licenci do několika kategorií. Podle našeho zájmu se tedy můžeme ucházet o všeobecnou jezdeckou licenci, která nám umožní soutěžit v parkuru, drezúře a všestrannosti, to jest military. Vedle této základní jezdecké licence pak České jezdecká federace uděluje speciální jezdecké licence pro pony, vytrvalost, spřežení, voltiž a reining.

 

 

 

 

Všechny zkoušky jezdeckého výcviku pro jednotlivé licence jsou prováděny na základě stejného schématu, to znamená, že se skládají z praktické části zkoušky dovednosti v jízdě na koni a části teoretické, která má ověřit jeho komplexní znalosti o koních a jejich chovu spolu se znalostmi o jezdeckého sportu.

 

V roce, a to je také důležitá podmínka, ve kterém se zkouška základního jezdeckého výcviku skládá, musí uchazeč dovršit věku 12ti let, s výjimkou licence pro pony, kde je minimální věk stanoven na 8 let. Další výjimkou je spřežení, kde činí věková hranice pro uchazeče 16 let.

 

Praktická část zkoušky, z čeho se skládá, co obsahuje, jak vypadá?

Pojďme se tedy nyní podívat na obsah praktické zkoušky u jednotlivých druhů jezdeckých licencí.

 

U zkoušky pro všeobecnou jezdeckou licenci se praktická zkouška skládá z vodění a předvádění koně, drezurní úlohy č. Z1 nebo Z2 a překonání parkuru ve výšce 70 až 90 centimetrů s jednou distancí, jednou kombinací, s přechodem do klusu a skákáním kavalet z klusu.

 

Praktická zkouška pro získání jezdecké licence pony se skládá z vodění a předvádění koně, drezurní úlohy P1, překonání parkuru ve výšce 50 centimetrů s jednou distancí a skákáním kavalet z klusu.

 

Praktická část u zkoušky pro jezdeckou licenci vytrvalost je v podstatě stejná jako u všeobecné licence, jen parkur se jede bez kombinací.

 

Praktická část zkoušky pro jezdeckou licenci jezdce spřežení obsahuje vodění a předvádění koně, postrojení koně, zapřažení koně, drezurní úlohu FEI č. 1 a překonání parkuru 500 metrů s 12ti překážkami, šířkou branek 40 centimetrů a jednou kombinací.

 

Praktická část zkoušky pro získání jezdecké licence jezdce reiningu se skládá z vodění a předvádění koně a absolvování úlohy č. 11 nebo č. 12.

 

I teorie je důležitá

Druhou částí zkoušky základního výcviku jezdce je část teoretická. Znalosti uchazeče o jezdeckou licenci jsou důkladně prověřovány prostřednictvím testu, který obsahuje 35 otázek, na které je nutno správně odpovědět v časovém limitu 45ti minut. Za úspěšný test se považuje takový test, kde je nejméně 30správných odpovědí, to znamená že je povoleno pouze 5 chyb, čili i důkladná teoretická příprava je pro získání licence zcela nezbytná.

 

Otázky pro test jsou vybírány z okruhů témat, které jsou pevně stanoveny pravidly České jezdecké federace. Namátkou a pro příklad uveďme okruh č. 37 ze zkoušky pro jezdeckou licenci pony: Jak staří koně se mohou poprvé účastnit soutěží.

 

Jak to probíhá?

Samotná zkouška základního výcviku jezdce má pevně stanovený průběh. Začíná se zpravidla v osm hodin ráno. Jako první přichází na řadu praktická část, ve které předvádějí adepti své jezdecké umění, odpoledne je pak na programu teoretická část. Po vyhodnocení testů se pak vyhlašují výsledky zkoušky za přítomnosti jejich účastníků.

 

Na zkoušku je nutné dostavit se v předepsaném jezdeckém oblečení, tak jak to nařizují pravidla České jezdecké federace. Uchazeč o jezdeckou licenci si také musit zajistit koně pro provedení zkoušky.

 

 

 

Tomu, kdo úspěšně složí zkoušku základního výcviku jezdce, vydá Česká jezdecká federace příslušnou licenci, která ho opravňuje k účasti na jezdeckých soutěžích.

 

Neúspěšný uchazeč může zkoušku opakovat, ale nejdříve až za šest měsíců. V případě, že neuspěl jen v teoretické části, může opakovat zkoušku již za jeden měsíc.

 

 

Samotná příprava na úspěšné složení zkoušky základního výcviku jezdce je dlouhodobá záležitost. Zcela jistě to není otázka jednoho či dvou měsíců. Každý, kdo chce tuto zkoušku úspěšně složit, se musí s koněm sžít, a to je ta základní věc, kterou si musí uchazeč o jezdeckou licenci osvojit.

 

Pro získání jezdecké licence není nutné mít přímo vlastního koně. Zájemci o jezdeckou licenci mohou využít služeb řady jezdeckých klubů a stájí, které nabízejí možnost přípravy pro jezdeckou zkouškou pod vedením zkušených cvičitelů.

 

Je-li příprava ke zkouškám základního jezdeckého výcviku jezdce opravdu poctivá, pak se určitě není čeho bát. Ale získání jezdecké licence je ovšem teprve začátkem postupného nabývání dalších jezdeckých zkušeností. Zkušeným dělá sportovního jezdce až vlastní jezdecká praxe, ke které je získání jezdecké licence tím prvním, nezbytným krokem.

 
 

Otázky a odpovědi ke zkouškám základního výcviku jezdce


Malá pomůcka pro všechny, kteří se chystají absolvovat ZZVJ.

  • Zkratka mezinárodní jezdecké federace

FEI

  • Kdo organizuje jezdecký sport v České republice

ČJF = česká jezdecká federace


  • Popis koně (části těla)

ZZVJ.jpg


1. Žuchva = žvýkací sval
2. Krk
3. Lopatka
4. Ramenní kloub
5. Paže
6. Loket
7. Předloktí
8. Zápěstí = carpus
9. Záprstí = metakarpus
10. Spěnkový kloub
11. Prsa
12. Plec
13. Kohoutek
14. Hřbet
15. Hrudník
16. Bedra
17. Bok
18. Břicho
19. Slabina
20. Záď
21. Kyčelní hrbol
22. Kyčelní hrbol
23. Sedací hrbol
24. Stehno
25. Koleno
26. Lýtko
27. Hlezno = tarsus
28. Nárt = metatarsus
29. Spěnkový kloub
30. Spěnka
31. Korunka
32. Kopyto


  • Barvy koní


Základních barev koní je pět. Jsou uvedeny a popsány v následující tabulce:

Barva

Barva těla

Barva končetin

Barva žíní

Zvláštnosti

RYZÁK

Odstíny červené

stejné, popř. jiný odstín

stejné, popř. jiný odstín

 

BĚLOUŠ

Bílá nebo u nevybělujících různé množství bílých chlupů

bílá

bílá

pigmentovaná kůže

PLAVÁK

Odstíny žluté

černá

černá

nejpůvodnější barva, tmavě pigmentovaná kůže, úhoří pruh

HNĚDÁK

Odstíny hnědé

černá

černá

 

VRANÍK

Černá

černá

černá

Nesmí mít ani odlesk do hněda



 

  • Získané a vrozené znaky u koní

 

Získané znaky se u koně objeví během života, jsou to:

- bílé x prokvetlé skvrny po otlacích a poranění

- výžehy, tetování - slepota, jizvy, plomby, ...


S vrozenými znaky se kůň již narodil, jsou to vlastně odchylky od typického zbarvení:

- prokvetlé čelo, kvítek, hvězda, nosní proužek/pruh, lysina, lucerna, šňupka, žabka, mléčná huba, ropuší huba/oči,..

- korunka bílá, patka bílá, spěnka bílá,...

- úhoří pruh

 

lysina.jpg

 


  • Tělesná teplota koně


37,5 - 38,5 °C

  • Základy krmení a napájení koní (základní krmiva, spotřeba vody,...)

 

Krmíme 3 až 4x denně, když kůň nepracuje dostává polovinu normální dávky. Seno se smí zkrmovat nejdříve 6 až 10 týdnů po sklizni, kůň má mít k dispozici solný liz.



Napájení koní:



Kůň má stále k dispozici čerstvou vodu, o 10 - 12°C, denně vypije 30 - 50 litrů a více, dle počasí, zátěže.
Splavený kůň by neměl pít ihned po zátěži.


Krmení koní:


Kůň musí dostávat dostatek OBJEMOVÉHO krmiva, které je důležité pro trávení koně a je to např.: seno, sláma, vojtěškové seno, jetelové seno, a také pastva.
Úplné minimum pro koně na den je 2 až 2,5 kg sena, ale raději by měl dostávat 1až 2 % své hmotnosti (tj. 5-10 kg pro 500 kg koně).

 

K tomu kůň může dostávat krmivo JADRNÉ, to je důležité pro energii a dávkuje se dle výdeje energie koně. Mezi jadrné krmivo patří: oves, ječmen, kukuřice, otruby, lněné semínko, slunečnice, sója.



Existují také granulovaná krmiva, která obsahují obě základní složky a navíc vitamíny a minerály, ale jsou velmi drahá a pro koně ne moc přirozená. Jsou vhodná např. pro alergické koně.


  • Zásady bezpečnosti práce při ošetřování koní a přístup ke koním


Ke koni přistupujeme s oslovením, z levé strany, od hlavy, tak aby o nás věděl. Dáme mu očichat hřbet ruky, poplácáme ho po pleci. Koně stále pozorujeme - hlavně uši.

U koní a ve stáji nikdy nekřičíme, neběháme, nesedáme si, neděláme prudké pohyby, nepodlézáme koně, ve více lidech u jednoho koně jsme z jedné strany.

  • Ošetřování koní před a po výcviku


Před: vyčistíme koně, hlavně v oblasti pod sedlem a postroji, aby se kůň neodřel.

Po: vyčistíme, zkontrolujeme šlachy, kopyta; a prohlídneme koně, zda nemá nějaká poranění.

  • Podkování a ošetřování kopyt


Koně koveme každých 6 až 8 týdnů, nebo podle potřeby; kovář sejme starou podkovu, zkrátí a upraví kopyto a přibije novou podkovu. Podkova se upravuje vždy podle kopyta a ne naopak!


Kopyta čistíme každý den, kontrolujeme tak stav kopyt, podkov, zbavujeme kopyto nečistot a zaražených cizích těles.


Kopyta můžeme mazat speciálním tukem.


O kopyta pečujeme také tím, že koně chováme na čisté, suché a měkčí podestýlce.


  • Základy chovu koní

 

Říká se, že kobyla je březí 333 dní s klisničkou a 334 dní s hřebečkem; obecně platí, že délka březosti je asi 11 měsíců.


Hříbě se rodí hlavou a předníma nohama napřed a již krátce po porodu, asi po 15 až 30 minutách, se pokouší postavit na nohy. Do hodiny po porodu by se mělo poprvé napít.



Ve třech měsících poprvé ochutnává pevnou stravu, ale odstavuje se až v půl roce.
V jednom roce nastupuje pohlavní dospělost, plně dospělí a vyvinutý je kůň - v závislosti na plemeni - kolem 3 až 4 let.

 

 

hříbě.jpg

 

 

  • Nemoci koní a jejich léčení

 

Zde je tabulka s nejběžnějšími nemocemi koní:

Onemocnění

Prevence

Příznaky

Příčina

Léčba

KOLIKA

Dodržujeme správnou péči o koně (krmení, napájení, ustájení,..)

Nežere, je nervózní, válí se, potí se, zvýšená tepová, dechová frekvence

Mnoho příčín, např.: špatné seno, rychlá změna počasí, brzké napájení po práci,..

veterinář, odstranit příčinu, teplo, vodění -

pokud to ještě jde

CHŘIPKA

Očkování

Kašel, výtok z nosu a očí, teplota = jako u lidí

viry chřipky

Léčba neexistuje, kůň v klidu a v teple

MYOGLOBINURIE = černá zástava moči, sváteční nemoc

 

po delším období bez práce zatěžujeme pozvolna, když kůň nepracuje, snížíme krmnou dávku

kůň je ztuhlý, svaly na zádi a na stehnech jsou tuhé a oteklé, nejde mu močit, moč červenohnědá

nadměrný přísun krmiva, když nepracuje, poté intenzivní zátěž vedoucí k poškození svalů

veterinář, polevení v zátěži, teplo

HNILOBA KOPYT

suchá podestýlka, čistá kopyta

rohovina střelu je pokryta černou, vlhkou, mazlavou, zapáchající hmotou

vlhká znečištěná podestýlka, dlouhodobě bahnitý terén

odstranění infikované části, antibiotické spreje, modrá skalice


 

  • Úrazy koní a jejich ošetření


Nejčastější jsou různě velké odřeniny a tržné rány: ty nehluboké omyjeme čistou vodou a vydezinfikujeme. Hluboké pouze omyjeme čistou vodou a je-li to možné, přiložíme sterilní krytí, nedezinfikujeme! Zavoláme veterináře, pokud se jedná o ránu na šití.


Obvazy neutahujeme příliš pevně, ránu udržujeme v čistotě a pravidelně ji kontrolujeme.


Otlaky od sedla a podbřišníku:

odstraníme příčinu, můžeme přiložit obklad, postroj nepoužíváme do vyléčení.



Zlomeniny:

napravitelné jsou zlomeniny hlezna, karpu a níže položených kostí; tyto operace jsou velmi nákladné a ne vždy úspěšné.

 

  • Zlozvyky koní

 

Zlozvyky vznikají, když se koně nudí. Nejčastější zlozvyky: hodinaření, chození po boxu, okusování předmětů (a kolemjdoucích), klkání, hrabání a kopání.


 

  • Očkování pro koně i jezdce

 


Jezdec i kůň: tetanus

Kůň: chřipka, popř. vzteklina, hříběcí,..

 

  • Zásady první pomoci

 

  • Číslo rychlé záchranné služby je 155.
  • Drobné ranky omyjeme čistou vodou a vydesinfikujeme.
  • Je-li rána větší, nebo je-li v ní zaklíněno cizí těleso, nedesinfikujeme ji, překryjeme ji sterilním krytím a vyhledáme lékařskou pomoc.
  • Při zlomeninách končetinu fixujeme pomocí dlahy, ruku připevněním k hrudníku, nebo zavěšením pomocí trojcípého šátku; zlomenou nohu můžeme připevnit ke zdravé noze.
  • Při podezření na poranění páteře s postiženým nehýbeme! Pokud to není nezbytně nutné k záchraně života.
  • V případě, že by mohlo dojít k šoku, umístíme pacienta do protišokové polohy se zvednutými končetinami, zajistíme mu klid, teplo, uklidňujeme ho a nedáváme nic k jídlu ani k pití!
  • Při bezvědomí uložíme postiženého do stabilizované polohy na boku a kontrolujeme dech a tep v pravidelných intervalech.
  • Pokud poraněný nedýchá a má pravděpodobně zástavu srdce, začneme s oživováním. Nejprve zajistíme průchodnost dýchacích cest, dvakrát do postiženého vdechneme (ucpeme mu nos, zakloníme hlavu a předsuneme čelist) a poté 30krát stlačíme hrudník. Celý cyklus opakujeme alespoň 2krát za minutu až do příjezdu záchranné služby.

stabilizovaná poloha.jpg

  • Nohosled koně v základních chodech

 

KROK: levá zadní (l. z.), levá přední (l. p.), pravá zadní (p. z.), pravá přední (p. p.)

KLUS: l. z. + p. p., p. z. + l. p.

CVAL: p. z., l. z. + p. p., l. p.

 

krok.jpg

 


  • Základní chody koně

 

Krok, Klus, Cval


  • Ochranné pomůcky koně při výcviku a soutěžích

 

  • zvony, kamaše, bandáže
  • kryt břicha
  • sedlová dečka
  • gelová podložka
  • čabraka
  • gumové kroužky
parkur.jpg

 

  • Ochranné pomůcky pro jezdce

 

  • přilba
  • vesta
  • chapsy nebo vysoké jezdecké boty
  •  rajtky
  •  dlouhý rukáv
  •  rukavice

 

  • Úbor a výstroj jezdce při tréninku a soutěžích

 

Při tréninku:

jezdec by měl mít jezdecké kalhoty a boty, rukavice dlouhý rukáv, přilbu a případně i bezpečnostní jezdeckou vestu.


Skokové soutěže:

tříbodová přilba, bílé rajtky (u žen i béžové), košile a kravata, nebo košile se stojáčkem - i bez kravaty, černé jezdecké boty, sako (jsou dovolené i jiné barvy, např. modré pro ženy a červené pro muže).

Dále jsou dovoleny bílé nebo černé rukavice, bičík do celkové délky 45 cm, ostruhy a perka s koženými návleky místo jezdeckých bot.

Drezurní soutěže:

cylindr, výhradně bílé rajtky, košile a kravata nebo jezdecká vázanka, povinné jsou také bílé nebo černé rukavice, černé sako a vysoké jezdecké boty nebo perka s koženými návleky.


U drezurních soutěží vyšších než stupeň „L" jsou již povinné: vysoké jezdecké boty, ostruhy, jezdecká vázanka, drezurní frak a u mužů buřinka.
Je-li v úloze povolená tušírka, pak její celková délka nesmí přesahovat 110 cm.

 

  • Popis jezdecké výstroje (sedlo, uzdečka,...)


Sedlo má části:

posedlí, přední a zadní rozsochu, přední otevřenou komoru, zadní komoru, třmeny s třmenovými řemeny a zámky, velké a malé bočnice, kolení a holení opěrky, podbřišník se zápřeskami, které se zapínají do zápinek sedla.


Uzdečka:

nátylník, čelenka, podhrdelník, lícnice, udidlo, otěže; dále nánosník.
 

Pomocné otěže.


Jediná povolená pomocná otěž při skokových soutěžích je martingal. V drezurních soutěžích pomocné otěže nejsou povolené.
 

Martingal:

částečně napravuje jezdcovu neklidnou ruku a částečně zamezuje koni vyvracet hlavu.

 

Průvlečky:

zesilují působení jezdcovi ruky, proto jsou vhodné pouze do rukou zkušeného jezdce s klidnou rukou.


Vyvazovačky:

aby kůň neutíkal do strany, vhodné pro lonžování začátečníků.
Gogue, gumy, šambon: aby kůň nezvedal hlavu a nechodil proti otěži.

 

  • Popis správného sedu

 

  • brada nahoře
  • ruka v lokti ohnuta a volně u těla
  • rovná, pevná a pružná záda, lopatky u sebe, ramena dole a vzadu
  • podsazený zadek
  • koleno a holeň přiložené
  • prošláplá pata, špička u koně (max. 45°)
  • kyčle a bedra pružná, pevná stehna, nohy protažené dolů, vrchní část těla nenucená, uvolněná a vzpřímená
  • na jedné přímce: ucho - rameno - bok - pata; loket - ruka - udidlový kroužek

drezura.jpg

 

  • Pomůcky jezdce, kterými na koně působí a jejich použití (krok, klus,cval,zastavení, couvání)

 

Pomůcky jezdce jsou: sed, holeň a ruka

 

Umělé pomůcky: hlas, ostruhy, bičík.


Jezdec koně uvede do kroku nebo do klusu stiskem obou holení, podsazením zadku, nabídnutím otěží.


V kroku a v klusu jezdec koně pobízí dopředu sedem a střídavě oběma holeněmi.


Pro nacválání pobízí jezdec rozloženými holeněmi a stehny - vnitřní v předu a vnější vzadu, sedem - naváží se na vnitřní sedací kost a tuto posune popředu po sedle, mírně se zakloní a posune těžiště dozadu; nabídne koni vnitřní otěž, a vnější otěží dá koni jemnou zádrž.


Ve cvalu jezdec udržuje rozložení holení a váhu na vnitřní sedací kosti, více pobízí vnitřní noha.


Při přechodu do zastavení jezdec protáhne nohy dolů, zasedne koně, stiskne kolena, vytáhne se z pasu a oběma otěžemi dá součastně jemnou zádrž, v momentě zastavení otěže povolí.


Při couvání dá jezdec nejprve jemné poloviční zádrže, předklonem posune těžiště malinko dopředu, nohy od kyčle posune dozadu a směrem dozadu pobízí střídavě oběma holeněmi.
 

 

  • Chování jezdce s koněm při vjezdu na veřejnou komunikaci


Kůň s jezdcem na veřejné komunikaci podléhají pravidlům silničního provozu.
Jezdí vpravo, v zástupu, osvětlení, první a poslední jezdec ukazují změnu směru. Koně jsou na pomůckách, jezdci nesmějí být pod vlivem omamných látek, ani alkoholu.


Jezdec mladší patnácti let pouze v doprovodu starší osoby
, jezdec mladší 12 let by se neměl na koni účastnit silničního provozu.
 

Čím se řídí jednotlivé soutěže všech disciplín jezdeckého sportu.


PJS = pravidly jezdeckého sportu.
Ty přejala Česká jezdecká federace od Mezinárodní jezdecké federace a upravila je pro naše podmínky.


silnice.jpg

 

  • Doklady jezdce a koně potřebné ke startu na závodech

 

Jezdec i kůň: licence

Kůň: zdravotní průkaz koně


  • Jak staří koně se mohou poprvé účastnit soutěží

 

Národních soutěží se mohou koně účastnit, dosáhnou-li v daném roce věku čtyř let.

 

  • Základní znalost pravidel

 

Skoková pravidla:


Při hodnocení dle tabulky A: za shození překážky jsou 4 trestné body, za první neposlušnost také 4 tr. b., za překročení stanoveného času za každé započaté čtyři sekundy je 1 tr. b., v rozeskakování nebo v druhé fázi dvoufázového skákání je to 1 tr. b./s.

Dvojici ze soutěže vylučuje: druhá neposlušnost, překročení přípustného času (je dvakrát delší než čas stanovený), pád jezdce, koně nebo obou, cizí pomoc, skok mimo pořadí.

Zvon na parkuru značí otevření a uzavření prohlídky, pokyn ke startu, přerušení závodu, opakovaný zvonec znamená vyloučení. Po zazvonění musí dvojice odstartovat do 45 s.

Při hodnocení dle tabulky C dostává dvojice penalizaci 4 trestnými sekundami za shození překážky.


Pravidla všestrannosti:



Všestrannost zahrnuje:

- drezurní zkoušku

- terénní zkoušku



  • klusová fáze

  • steeplechase

  • klusová fáze

  • cross

 

- skokovou zkoušku


Za první pád jezdce na parkuru je 8 tr. b., v crossu za pád 65 tr. b.; 20 tr. b. za první neposlušnost, 40 tr. b. za druhou neposlušnost, druhá neposlušnost na stejné nebo čtyři neposlušnosti na různých překážkách dvojici vylučují.


Drezurní pravidla:

Udávají jak má drezurní cvik vypadat, rozhodčí hodnotí korektnost provedení cviku od 0 do 10.
 

  • Velikost drezurního obdélníku


Drezurní obdélník 20x60 m, nebo 20x40 m


  • Jízdárenské povely


  • půl jízdárny (a na druhou ruku): řídí se písmeny MBXEH (MBXEK)
  • ze středu (a na druhou ruku)
  • úhlopříčně změnit směr
  • obloukem změnit směr
  • od stěny ke stěně 1x (2x)
  • malý kruh
  • vlnovka o třech obloucích (s kroužkama)
  • velký kruh (kruhy změnit)
  • v kruhu změnit směr

ZZVJ3.png

  • Hodnocení soutěží (drezúra, skok)


U skokových soutěží rozhoduje při hodnocení podle tabulky A počet trestných bodů a čas; při hodnocení dle tabulky C rozhoduje čas (trestné body se přepočítávají na čas).

U drezurních soutěží rozhoduje počet kladných bodů nebo-li procent, za každý cvik udělují rozhodčí známku od 0 do 10.

 

  • Pravidla na opracovišti

 

Na opracovišti se jezdci vždy míjejí vlevo (potkává se pravá ruka), přednost má ten, kdo jede v rychlejším chodu.


Bílá a červená mašle v ocase označuje kopavého koně.


Skoky na opracovišti se skáčou po směru
, tj. červený praporek je vpravo a bílý vlevo, skoky nesmějí být víc jak o 10 cm vyšší než je probíhající soutěž, na pracovišti by měl být jeden kolmý a jeden šířkový skok.

 

Výstroj jezdce a koně je na výjimky stejná jako v soutěži.

Na opracovišti je komisař, který kontroluje správné chování.

Na koni smí jet pouze jezdec, který s ním ten den startuje.

Na drezurním opracovišti nesmí mít trenér v ruce bič, ale ani jiný předmět.
 

 

  • Vzdálenost kavalet (pro krok, klus, cval)

 

Krok: 80 až 90 cm

Klus: 110 až 130 cm

Cval: 300 cm

Vzdálenost v kombinaci na jeden cvalový skok: 7,5 m

Vzdálenost v kombinaci dva cvalové skoky:
10,5 m


kavalety ve cvalu.jpg
 

Začínáme jezdit


                                               
Není nikdy pozdě na to, naučit se jezdeckému umění. Začít se dá v podstatě kdykoliv, ale jako u každého sportu i zde platí - čím dříve, tím lépe. Děti bývají ohebnější většinou i učenlivější, ale zase na rozdíl od dospělých si neuvědomují riziko úrazu. Klíčem k tomu, jak se naučit správně jezdit, je vzájemná důvěra. Jezdec musí věřit ve své schopnosti a kůň musí důvěřovat jezdci. Jediný způsob, jak této rovnováhy může začátečník dosáhnout, je najít dobrého instruktora, který ho naučí chovat se v sedle i mimo něj přirozeně a klidně.

Jak vybrat vhodnou jízdárnu

 

Pamatujte především na to, že hodiny strávené u koní vás mají těšit, nevybírejte proto instruktora, který svým chováním pouští hrůzu - pokud totiž nejste dostatečně odhodláni, takový trenér vás může klidně odradit. Samozřejmě hledání není snadné, přístup a vzdělání instruktorů jsou velice často rozdílné. Osobně doporučuji vyhledávat pouze ty jízdárny, které jsou oprávněné tuto činnost vykonávat, jsou členem Českého jezdeckého svazu nebo instruktoři vlastní platnou trenérskou nebo cvičitelskou licenci.

 

Jízdárny, které by připadaly v úvahu, je dobré nezávazně navštívit dříve, než si podáte přihlášku.

 

Doporučuji položit si níže uvedené otázky a pokud ve všech případech odpovíte „ano" - gratuluji. Právě jste udělali první krok a vybrali si vhodný jezdecký oddíl.

 

  1. Nachází se jízdárna v rozumné vzdálenosti od mého bydliště?

  2. Líbí se mi její uspořádání, zázemí a mám možnost zde vyjíždět do terénu?

  3. Smím se podílet na chodu stáje a péči o koně?

  4. Připadají mi koně zdraví?

  5. Jsou mi sympatičtí zaměstnanci stáje včetně budoucího trenéra?

  6. Jsou zde ochotni vyjít vstříc mým požadavkům ohledně času lekcí?

  7. Jsem schopen výcvik bez problémů financovat?

  8. Klade zde důraz na bezpečnost práce kolem koní?

 

Každý z nás má jiná kritéria, ovšem nad těmito základními otázkami by měli popřemýšlet všichni.

 

 

4.jpg

 

Jezdecká výstroj

 

Základní výcvik je poměrně finančně náročný, proto není nutné ihned investovat do kompletního jezdeckého vybavení. Pro začátek postačí kvalitní sportovní obuv, popřípadě gumové jezdecké holínky, legíny, pohodlná mikina, lehká větrovka nebo vesta. Důležité je, aby se jezdec cítil pohodlně a byl chráněn před nepřízní počasí. Při každé hodině je nutné chránit si hlavu ochrannou přilbou, abychom se vyhnuli zbytečným nepříjemným úrazům. Dobré jízdárny mívají k dispozici několik přileb k zapůjčení.

 

Začínáme jezdit.jpg

 

Proč si hned nekoupit svého koně

 

Začátečník většinou netuší, jak je úspěšné absolvování jezdeckého výcviku náročné, a to ze tří hledisek: časového, fyzického i psychického, jelikož se dozvídáme spoustu obecných informací. Právě proto je nejlepší volbou výcvik v jezdeckém oddílu. Mít vlastního koně je snem většiny jezdců, je ale nutné si uvědomit, že musíme mít na koně dostatek volného času, financí a především je nutné mít spoustu zkušeností, a to nejen co se týká denní péče o něj. Musíme dbát především o jeho zdraví a výchovu. Každý kůň má svoji hlavu a své povahové rysy, což začátečník není schopen zvládnout, ačkoliv může mít spoustu teoretických znalostí z různých encyklopedií a příruček. Tak jako v každém oboru i zde je praxe nepostradatelná. Pokud chceme o koně pečovat doma, musíme vlastnit vhodné prostory - kůň nepotřebuje jen své útočiště, ale také výběh. Ovšem pokud toto kritérium nemůžeme splnit, stále můžeme uvažovat nad možností ustájit koně u jiného soukromníka či v jezdecké stáji. Toto může být pro začátek velká výhoda, protože ve stáji se vždy najde osoba zkušená natolik, že s výcvikem, výchovou i péči vždy poradí. Navíc okamžitou koupí koně by jezdec mohl riskovat zdraví a bezpečnost nejenom svou, ale i koně...

 

Pronájem koně

 

Pokud je začátečník ze světa okolo koní přeci jen nadšen natolik, že mu hodiny strávené v oddílu nestačí a nechce si koupit vlastního koně, je zde další možnost, a to si koně pronajmout. Tento krok by se neměl uspěchat, nejlepší je opět navštívit několik majitelů, porovnat dané podmínky a vybrat si koně, který by vyhovoval nejvíce. Důležité jsou také osobní sympatie, protože sám majitel si raději vybere jezdce, s kterým by se mohl přátelit a hlavně mu důvěřovat.

 

Pronájem koně v podstatě znamená, že kůň je stále ve vlastnictví majitele, ale jezdec má „volnou ruku". Majitel koně k pronájmu většinou přistoupí, pokud již sám na koně nemá tolik času jako dříve, nebo se potýká s finančními či zdravotními problémy. Jezdec platí měsíčně určitou částku za pronájem (cca 2000 - 4000 Kč), ovšem někteří majitelé mohou vyžadovat příspěvek na výstroj, krmení či kování koně. Majitel nejdřív tráví s jezdcem nějaký čas, aby si vyzkoušel jeho teoretické i praktické vlastnosti a pokud se jezdec osvědčí, pečuje o koně sám a sám také jezdí...

Lonžování

Lonžování je velmi užitečnou pomůckou ve výcviku koně. Poměrně hodně lidí si mylně myslí, že lonžování je bezvýsledné honění koně na lonži. Opak je pravdou. Kůň se na kruhu pohybuje v různých chodech, učí se pravidelnosti chodu,
lepšího přilnutí, uvolněnosti a poslušnosti. Práce na kruhu je z hlediska rovnováhy obtížnější než pohyb v přímém směru, proto se kůň musí na kruhu nejdříve naučit vyvážit. To znamená, že kůň musí zapojit příslušné svaly a cvičit koordinaci.

 

Dalším přínosem lonžování je lepší schopnost koně se uvolnit a zahřát se. Tuto skutečnost můžeme využít na začátku výcvikové hodiny. Někdy během výcviku však nastanou situace, kdy se s koněm, kterého jezdíme, nemůžeme domluvit. Proto se zde nabízí možnost vzít jej na lonž. Koně máme na ruce, vidíme na něj, můžeme mu lépe vysvětlit požadovaný úkol a při tom se přesvědčit, zda kůň pochopil náš požadavek. Pokud vše probíhá bez problémů, zkusíme koně naučit provádět další nový prvek a potom pokračujeme v práci v sedle.

 

Mladé koně si postupně zvykají na spolupráci s člověkem, učí se poslušnosti a respektu. Na lonži se učí najít si rovnováhu ve všech chodech a při tom se uvolnit. Zde se kůň učí reagovat na první pobídky (z počátku hlasové), se kterými se později opět setká při prvních lekcích pod jezdcem. Zároveň se u koně podporuje správný vývoj svalů. Navykat koně na lonž by měli alespoň dva lidé, lonžér a jeho pomocník. Zatímco lonžér stojí uprostřed kruhu, pomocník navede koně na kruh a pak s ním jde v úrovni jeho hlavy. Po chvíli přejde pomocník k lonžérovi, vezme bič a následuje koně v úrovni zadních nohou.

 

Lonžování nám také může velmi pomoci v situacích, kdy potřebujeme vypohybovat koně například po nemoci nebo z jiného důvodu, kdy na něm nemůžeme jezdit. Koně se zádovými problémy tak najdou vhodný způsob rehabilitace. Samozřejmě v těchto případech musíme být velmi opatrní a dodržovat pokyny veterináře.

 

Pomocí pobídek a pomocných otěží pohyb koně usměrňujeme, vylepšujeme nebo jej udržujeme. K lonžování potřebujeme bavlněnou lonž, dlouhou přibližně 10 metrů. Na jednom konci s karabinkou a na druhém konci se smyčkou, kterou drží lonžér v ruce. Lonž připínáme na lonžovací ohlávku s obnoskem nebo na uzdečku s udidlem. Mladým koním lépe vyhovuje nelomené gumové udidlo, pro koně ve výcviku použijeme lomené udidlo. Tato udidla by měla být vybavena gumovými kroužky, které zabraňují posunu udidla v koňské tlamě. Důležitý je dlouhý lonžovací bič.

 

lonžování používáme obřišník na kterém jsou upevněné vyvazovací otěže, chambon, gogue nebo speciální lonžovací postroj. Chambon je nepružný řemen vedený od obřišníku mezi předníma nohama koně, ukončený kroužkem, kterým prochází vidlicovitě rozbíhající se lanko, které je vedeno podél lícnic ke kroužkům udidla. Gogue je také nepružný řemen vedený od obřišníku mezi předníma nohama koně, ukončený kroužkem, kterým prochází vidlicovitě rozbíhající se řemen, které vedou přes kroužek na boční straně nátylníku podél lícnic a opět je provlečen kroužky udidla a končí zapnutý v kroužku u předních nohou koně. Chambon a gogue zabraňují nadměrnému zvedání hlavy koně. Speciální postroj - Pessoa (viz.obrázek) se používá zejména při výcviku voltižních koní. Přiměje koně cválat s podsazenou zádí.

 

Obecně platí, že lonžování kombinujeme s jinými výcvikovými metodami. Mimo výcvik se snažíme koni dopřát co nejvíce volného pohybu, koňskou společnost a v neposlední řadě správné ustájení a kvalitní krmení.

 

Lonžovací postroj Pessoa.JPGLonžovací postroj Pessoa (1).JPG

Lonžovací postroj Pessoa

Lonžování přes kavalety I. díl

Práce
na lonži jako příprava k výcviku pod jezdcem je velice vhodná a
v mnoha případech i nepostradatelná. Účelem této činnosti je mimo jiné seznámit koně
s prací, rozvíjet pravidelnost a uvolněnost jeho pohybu a naučit ho poslouchat.

 

Předností práce na lonži přes kavalety je možnost odstranit jednostrannou ztuhlost krku a trupu koně. Tělo koně se nastaví na linii kruhu, vnitřní strana je vždy oblá (vydutá) a vnější svaly krku a trupu se protáhnou. Vnitřní zadní končetina přebírá více váhy a musí více předkračovat. Délku kroků libovolně měníme prostřednictvím zvětšování nebo zmenšování kruhu, aniž bychom byli nuceni přestavovat kavalety. Je to velká výhoda, protože pokud prodloužíme kroky, tak při dalším kole je můžeme okamžitě zkrátit na normální délku pracovního tempa.

 

Linii kruhu musíme bezpodmínečně dodržovat, protože opustí-li kůň pomyslný kruh, dojde ke zvětšení nebo zmenšení odstupu mezi kavaletami. Proto se od lonžéra vyžaduje neustálá pozornost a umění správně lonžovat. Při nedodržení těchto požadavků se můžeme setkat s obtížemi. Při nedostatečné pozornosti se asi 8 metrová lonže může lehce zachytit na stojanech kavalet. Použitím kavalet se čtvercovými nebo obdélníkovými stojany můžeme zabránit zaseknutí lonže.

 

Není od věci, když nezkušeným jezdcům poradí někdo, kdo má s lonžováním zkušenosti, nebo když požádají o radu odborníky na voltiž. Začátečníci by proto měli nejdříve začít s ježděním v sedle přes kavalety nebo nechat koně běhat přes kavalety ve volnosti.  

 

Při lonžování přes kavalety je postavení kavalet jednoduché. Jednu kavaletu umístíme na stopu kruhu. Jezdí-li na jízdárně více koní, volíme další umístění kavalet na otevřené straně kruhu, abychom je co možná nejméně rušili. Pokud olonžování přes kavalety je začátkem před samotnou jízdou v sedle, postačí 3 - 4 kavalety jednotlivě rozmístěné na kruhu. Docílí se tím většího zpozornění koně na kruhu.

 

Pro vlastní výcvikovou práci si připravíme postavení kavalet tak, že na jízdárně vytvoříme tři lonžovací kruhy. Střední kruh je určený k lonžování bez kavalet. Pravý kruh slouží pro práci v kroku a levý kruh pro  práci v klusu. Obě vnější strany můžeme ohradit břevny, které zabrání vybočení koně ze stopy. Potřebujeme osm kavalet, kdy na vnější stranu pravého kruhu rozmístíme čtyři kavalety ve vzdálenosti 0,80 m a na vnější straně levého kruhu mají čtyři kavalety mezi sebou vzdálenost 1,30 m při nejnižší výšce 15 - 20 cm. Postačí nám i tři kavalety po stranách. Nesmíme zapomenout, že kavalety musí být položeny paprskovitě, aby byl zachován rytmus pohybu. Spojení s lonží, možnost použití biče a malá vzdálenost koně od lonžéra umožňují lehce udržet tempo kroku. Nesmíme ale zapomenout na časté změny směru a na pochvaly. Během doby se při správném zacházení upevní kontakt mezi lonžérem a koněm. Kůň bude potřebovat stále méně pomůcek a nechá se snadněji ovládat. Teprve tehdy poznáme, že tato práce nám přináší radost a bude nám přínosem pro pozdější ježdění.

 

lonžováníI.png

Lonžování přes kavalety II. díl



Práci na lonži přes
kavalety můžeme rozdělit do tří fází.


1. fáze: počáteční
lonžování bez kavalet

2. fáze: připnutí
vyvazovacích otěží

3. fáze: lonžování přes
kavalety

1. fáze: počáteční lonžování bez kavalet

Na začátku cvičení musíme koně nechat uvolnit. Za tímto účelem ho necháme běhat lehce vyvázaného asi 5 - 10 minut v klusu, poté i ve cvalu na středním kruhu. Někteří koně se ihned s chutí dají do pohybu, někdy i prudce vyrazí vpřed. Pomocí uklidňujících slov koně postupně přivedeme do normálního tempa. Nepomohou-li slova, zkusíme si pomoci lonží tak, že ji krátce přitáhneme a zase povolíme.

2. fáze: připnutí vyvazovacích otěží

Po změně směru a krátkém olonžování na druhou ruku následuje připnutí vyvazovacích otěží. Jelikož kůň chodí na oblé linii, proto vnitřní vyvazovací otěž musí být kratší než vnější otěž. Správný rozdíl je zkrácení o 5 - 10 cm. Vnější vyvazovací otěž ohraničuje sestavení koně dovnitř a zamezuje vybočení přes vnější plec. Proto musí být vnější otěž neustále napnutá. Vyvazovací otěže se upevní na podbřišníku pod vrchními bočnicemi sedla, aby mohl kůň nad kavaletami natáhnout krk směrem dopředu - dolů. Pro pevnější zapnutí vyvazovacích otěží je vhodnější použití lonžovacího řemene (obřišníku). Vyvazovací otěže se zapínají do kroužků, které jsou po stranách obřišníku a tím nemohou sklouznout dolů.

 

Lonž můžeme připnout několika způsoby:

 

1. Nejvhodnější způsob je připnutí lonže na vnitřní kroužek udidla. Zajistí tak měkčí spojení mezi lonží a hubou koně, a pokud je kůň vyvázaný, nemůže dojít k vytažení udidla z huby do strany.

 

Zapínámí lonže (1).JPG

 

2. V případě, že kůň není vyvázaný, je vhodné použít spojovacího můstku mezi oběma kroužky udidla, takzvané brýle, ke kterému se lonž připne.

 

3. Třetí možnost je provléknout lonži vnitřním kroužkem, vést ji pod bradou koně k vnějšímu kroužku a tam ji připnout. Tento způsob je již ostřejší a někdy může způsobit, že kůň na kruhu půjde k sestavení směrem ven.

 

 

 

Zapínámí lonže (2).JPG

 

 

4. Nejostřejším a proto nejnevhodnějším způsobem je vedení provléknuté lonže vnitřním kroužkem přes hlavu koně do vnějšího kroužku udidla.

 

 

Zapínámí lonže (3).JPG
 
 

 

Další možnost je zapnutí lonže do vnitřního kroužku současně do kroužku hannoverského nánosníku. Působení je obdobné jako při zapnutí na straně obnosku.

 

Po zapnutí vyvazovacích otěží následují cviky na středním kruhu. Procvičují se hlavně přechody (klus - cval, cval - krok) a pokud po 5 - 10 minutách dosáhneme toho, že kůň v klusu i ve cvalu skloní hlavu a najde přilnutí na udidle, potom můžeme přejít k práci na kavaletách.

 

3. fáze: lonžování přes kavalety

 

Lonžujeme- li mladého koně, musíme ho nejdříve seznámit s kavaletami. Na kruhu postavíme jen jednu kavaletu a necháme koně přes ní přejít v libovolném chodu. Po přivyknutí můžeme přidat další kavalety. Začínáme v klusu a končíme v kroku. Koně pochválíme, přepneme vyvazovací otěže a lonž a pokračujeme s prací na druhou ruku.

 

U zkušenějších koní můžeme po olonžování přistoupit k práci na vnějších kruzích. Správně koně navedeme na kavalety, jinak by mohlo dojít k porušení pravidelnosti chodu. Kruh zvětšujeme povolením lonže a lonžovací bič se pohybuje směrem k pleci koně.

 

V neposlední řadě musíme mít na paměti, že zadní vnitřní končetina je vystavena většímu zatížení. Proto sledujeme průběh pohybu a při jakémkoliv nepravidelném zvedání končetin (napětí nebo bolest svalů) se ihned vrátíme na střední kruh. Neustálé střídání  kruhů i bez známek námahy vede k posilování svalstva koně. Častou změnou směru zabráníme jednotvárnosti, která bere koni radost z pohybu.

Lonžování přes kavalety by nemělo trvat déle jak 20 minut. Výcvikovou hodinu můžeme rozčlenit takto:

 

-     10 minut v kroku

-     5 - 10 minut běhání bez vyvazovacích otěží

-     10 - 15 minut s vyvázáním bez kavalet

-     20 minut v kroku a v klusu přes kavalety

 

Nakonec koně pochválíme a necháme bez vyvazovacích otěží vykrokovat dokud neuschne.

Štycuje, co s tím?


Všichni, kdo se
věnujete skákání, jistě znáte ten nepříjemný pocit: najíždíte na překážku a
najednou, těsně před odskokem, Váš koníček elegantně vybočí ze směru, ve kterém
Vy posléze pokračujete bez něj. Tento nežádoucí jev se nazývá „štycování“.

 

Kůň může ztratit chuť
skákat z mnoha důvodů a odpor k němu může získat v jediné
vteřině, ale zbavit se ho je dlouhodobá, usilovná práce, která mnohdy trvá celý
život.

Nejlepší metoda, jak koně odnaučit štycovat, je nedovolit, aby kůň štycovat začal. Zde je pár rad, jak na to: 

 

1) U mladého, méně nadaného nebo dlouhodobě netrénovaného koně je nutné začínat skákat od malých křížků a v každé fázi výcviku setrvat tak dlouho, dokud kůň nebude dostatečně psychicky a hlavně fyzicky připravený na zvýšení překážky. Fyzická příprava by  měla být založena i na práci v terénu - např. klusání a cválání dlouhých úseků, cvalu do kopce i z kopce, skákání přírodních skoků a podobně.

2) Je třeba mít na paměti, že i když má kůň dostatečnou odrazovou sílu v zadních nohou, přední nohy potřebují na své posílení mnohem delší dobu. Jsou totiž namáhány při doskoku více, než zadní nohy při odrazu.

3) Nedoporučuje se, aby se jezdec začátečník učil skákat na koni začátečníkovi. Jezdcova nejistota, nestabilita a nedůslednost se zcela zákonitě mohou projevit štycováním koně.

4) A ani zkušený kůň donekonečna nevydrží začátečníkovu přílišnou zádrž nad skokem, padání zpět do sedla nebo křivé nájezdy. Proto by vždy měl na začínajícího jezdce dohlížet někdo zkušenější a pokud je to možné, na koně si posléze sednout a napravit ho.

5) Jestliže si kupujeme koně již se záměrem, že na něm budeme chtít skákat, měl by v tomto směru nezkažený a zároveň prokazovat určitý skokový talent. Například jako skokového koně si nepořídíme chladnokrevníka, i když i z něj se může stát dobrý parkurový kůň pro nižší soutěže.

 

Když už kůň štycovat začne, nezbývá nám, než se pokusit ho napravit.

Jednou za čas určitě štycne každý kůň: když mu nevyjde odskok, když poprvé vidí překážku o mnoho větší a barevnější, než je zvyklý, anebo když se prostě necítí ve své kůži. Pokud se včas podchytí a rozpozná příčina a pokud máme po ruce zkušeného trenéra, bývá náprava poměrně snadná - obvykle postačí snížit skok, nechat ho koně prohlédnout a seznamovat ho s co největším počtem podnětů.

U „notorických štycařů" je problém podstatně horší. I tady platí, že je třeba dobře rozpoznat příčinu a je dobré mít po ruce zkušeného jezdce a trenéra. Ve výcviku se ale ve většině případů musíme vrátit na začátek. Důležitá je především trpělivost, důslednost a časté odměňování, ale ne zase natolik časté, aby se kůň za každým skokem zastavil a čekal na odměnu... Jako pochvala stačí i pohlazení.

 

Zde je přehled nejčastějších důvodů štycování a rada, co s tím.

1) Kůň na to zkrátka nemá

Je obecně známo, že skokový sport hodně závisí na talentu koně. Skokového koně můžeme dobrým tréninkem podpořit a špatným tréninkem zcela odepsat - ztratí ochotu skákat nebo ho dokonce poznamenáme zdravotně.

Naopak kůň, který má geneticky dáno, že skočí maximálně 1 m, nemá cenu po něm žádat, aby skákal 1 a půl.. Pokud takového koně budeme nutit, aby skákal  výš, pravděpodobně mu skákání natolik znechutíme, že již nepřejde vůbec nic. V tomto případě se doporučuje vrátit se na začátek, skákat s koněm malé křížky a přírodní překážky, které ho budou bavit a na kterých získá ztracenou sebedůvěru.

 

2) Kůň byl příliš brzy nucen skákat moc vysoko

Každý krok v tréninku vyžaduje předchozí přípravu. Nic v jezdectví nejde skokem, ale po krůčcích. A čím jsou jednotlivé kroky jistější, tím kvalitnější a trvanlivější výkony bude kůň podávat. Postupný výcvik je důležitý jak pro psychickou stránku koně, tak pro fyzickou. Pokud budeme koně, který ještě neviděl bariéru, nutit hned skákat oxer, je zřejmé, že se mu to líbit nebude. Mladý, neježděný kůň anebo kůň po delší přestávce nemá dostatečně silnou kostru, šlachy a svaly, aby mohl hned snášet velkou zátěž, jakou skákání rozhodně je. Dostaví se namožení svalů, které vede k jejich zkrácení, a když se trénink nepřizpůsobí včas, může dojít až mikrotraumatům (poškozením) svalů a šlach, k jejich natržení a dokonce i ke zlomeninám kostí. Není divu, že kůň začne tenhle způsob tréninku odmítat, což se projeví zejména štycováním. Pokud takovýto kůň ještě nemá zničené šlachy, klouby ani páteř a nepotřebuje tudíž rehabilitační léčbu, pak platí totéž, co v prvním případě - vrátit se zpátky na začátek. Chce to notnou dávku trpělivosti a důslednosti, ale kůň vám ji rozhodně vrátí.

 

3) Koně skákání nebaví

Koně se ve volné přírodě s překážkami příliš nesetkávají a obvykle přes ně sami od sebe neskáčou. Skok pro ně není příliš přirozený pohyb - dokonce i pro krávu je přirozenější! Někteří koně zkrátka nejsou rození skokani a skákat nemají v krvi. Takového koně musíte na překážky navádět v tempu a skákat malé skoky, nejlépe přírodní. Může se stát, že kůň svoji nechuť překoná. Pokud ne, pak bude lepší popřemýšlet o jiné disciplíně.

 

4) Koně zkazil jezdec

Bohužel, naprostá většina koní začne štycovat přímou vinou svého jezdce. Některý kůň vydrží snášet jezdcovy křivdy déle, jiný je nestrpí ani u jediného skoku, ale nakonec se všichni sejdou na poli vyloučených.

 

Nejčastější chyby jsou:

 

a)       Špatné nájezdy

 

Jezdec nenajíždí na střed skoku, kůň lépe vidí kraj skoku i kudy se dá objet a zvolí si snazší cestu.

 

Jezdec najíždí na překážku šikmo. Pokud se překážka nenajede kolmo, stává se tím širší, a tudíž těžší a pro koně náročnější. Je to patrné obzvlášť u šířkového skoku.

 

Kůň cválá příliš pomalu. Ze pomalého tempa se špatně skáče. O kolik dál skočíte s rozběhem, než bez rozběhu?

 

Kůň není vůbec podsazený. Odrazová síla koně spočívá v zadních nohách. Pokud má kůň váhu na předních nohách, jeho těžiště se posouvá příliš dopředu a odrazit se je náročnější.

 

Z nedostatečných nájezdů a špatného vedení koně plynou chyby jako přivedení koně pod skok, nebo naopak odskok o cvalový skok dřív.

 

b)     Nestabilní sed

 

Při špatném, nestabilním sedu jezdec nemá dostatek rovnováhy, tím pádem se při odrazu přidrží otěží, čímž koni nedovolí zapracovat hřbetem. To koně vede ke škubání v hubě nad skokem.

 

Jezdec nejde s pohybem koně, tím zůstává za pohybem a svou vahou ztěžuje koni odskok.

 

Jezdec jde před pohybem - před skokem se překloní -  tak koni přenese těžiště příliš dopředu a ten pak musí zvedat mnohem větší váhu.

 

Jezdec koně přisedne - nad skokem ztratí balanc a dosedne do sedla, čímž poruší rovnováhu koně.

 

c)       Špatný přístup k tréninku

 

Například skákání s koněm přímo proti slunci, zpravidla v podvečerních hodinách, kdy kůň překážku nevidí a nedokáže odhadnout správný odskok.

 

Skákání s neopohybovaným koněm opět může vést až k poranění šlach a kloubů.

 

Skákání se syrovým koněm, který ještě nezvládl alespoň základní drezurní prvky - kůň ještě nerozlišuje pomůcky jezdce a štycování může být způsobeno nepochopením pomůcek v dané situaci.

 

Na závěr

 

Nejosvědčenější rada při nápravě zkaženého koně - vraťte se na začátek, někdy i před skokový začátek jezdce i koně. Najděte si dobrého trenéra. A poslouchejte ho, vyplatí se to.

TOPlist
 Vytvořeno službou WebSnadno.cz  |  Nahlásit protiprávní obsah!  |   Mapa stránek